Poutník životem i světem, labužník a gurmán.
Milovník zeleného čaje a lovec světla.
Člověk s úsměvem, který dokázal prosvětlit i jeho vlastní stíny.
A především – můj blízký přítel.
To vše a ještě víc byl Aleš Iša.

Těžko se smiřuji s tím, že musel odejít.
Na loučce, kde popel splývá s květy a proměňuje se v nový život,
tam jsme se naposledy rozloučili.

Bylo to, jako bych vstoupil do krajiny nepoznané,
podobné dávným obřadům odevzdání se zpět přírodě.
V nekonečném prostoru, pod blankytnou oblohou,
ve stínu stromů, v katedrále Matky přírody.

Konec je jen jiný začátek, ukrytý v tichu.

Šedobílý popel se snášel do trávy zalité sluncem.
V tichu, v pokoře, se vznešenou důstojností.
Usadil se v zeleném koberci posetém kvítím,
a v závanu větru rozletěl do nekonečných obzorů.

Jak málo zůstává z těla –
a jak mnoho zůstává z duše.

Biblické „prach jsi a v prach se obrátíš“
se spojilo s nadějí na cosi věčného,
co přesahuje pomíjivost.
Na energii, která se nikdy neztratí.

A pak se spustil jemný vodní závoj.
Přilákáni vůní vody, přiletěli dva bělásci.
V ostrém světle třepotali křídly.
Zářili jako drobní andělé.

A on s nimi tančil v zářících kapkách vody.