Den za dnem, týden za týdnem – nekonečné cesty povinností i drobných radostí. Proud tichých světů, z nichž každý ukrývá svůj vlastní příběh, a přesto míjí všechny ostatní.

Kolony aut. Plech, sklo, pohyb. Každé vozidlo je jedním takovým světem, uzavřeným a neproniknutelným. Uvnitř sedí jiná bytost, jiná mysl, jiná samota. Blízkost, která se nikdy nedotkne. Vzdálenost, která přetrvává, i když jsme jen pár centimetrů od sebe.

Nekončící shon. Spěcháme a bez zastavení míjíme osudy jiných.

Fotografie tohoto projektu vznikaly postupně – nezávisle, jako střípky času. Jako obrazy drobných vesmírů, které se navzájem potkávají, ale jen zřídka se jejich osudy skutečně protnou. Proudí po asfaltových tepnách, žilách i žilkách, míjejí se rychlostí, která nedává prostor k zastavení. Nepoznané, a přece v mnohém podobné.

Dlouho trvalo, než jsem dokázal tento nekonečný pohyb vnímat jinak než jen jako každodenní shon. Teprve potom mě začaly zaměstnávat tisíce a miliony příběhů, které se odehrávají v těsné blízkosti – a přesto zůstanou nevyslovené. Proud myšlenek, které poletují v uzavřených kabinách, ve světech, jež se míjejí.

A já jsem se ocitl mezi nimi.
Mezi tichými světy.