Podjatost mainstreamových médií? Záměr nebo neporozumění?
Americké prezidentské volby poukázaly na problém dnešní žurnalistiky. Nedůvěra veřejnosti k velkým mediálním domům je příklonem novinářů k vládnoucím elitám a jejich odtržení od běžného občana.
Donald Trump je 45-tým prezidentem Spojených států. Navzdory hlasům celé řady amerických i světových médií. Navzdory silné kampani Hilary Clintonové, které vyjádřilo podporu mnoho vlivných a slavných osobností včetně stávajícího prezidenta Baracka Obamy. I navzdory předvolebním průzkumům, které po celou dobu kampaně favorizovaly demokratickou kandidátku.
Volební průzkumy mají v USA dlouhou tradici a skrývají se za nimi opravdu velké peníze. A hlavně jsou i poměrně přesné. Tedy většinou. Ty letošní totiž selhaly. Neuspěla ani taková hvězda jakou je Nate Silver, jehož pokročilý model předpovědí volebních výsledků slavil úspěch například ve volebním roce 2008.
Agentury ale nebyly zdaleka jediné. V pochopení veřejných nálad doslova pohořeli i novináři velkých mainstreamových médií. Pro část veřejnosti to může být překvapením. Pro některé jde ale jen o další potvrzení jejich neodbytného pocitu, že jsou média předpojatá, manipulativní a novináři neinformují veřejnost nestranně. Tento názor ve společnosti osciluje již dlouho dobu, a to jak v Evropě, tak i v zámoří. Vzniká díky tomu mnoho mediálních projektů založených na tzv. občanské žurnalistice. Tedy žurnalistice provozované běžnými občany – neprofesionály. Staví se proti tradičním médiím a sebe označují za nezávislá. Přes silnou kritiku novinářů upozorňujících na mnohé neduhy tohoto trendu, který se v plné síle projevil s nástupem moderních technologií, počet projektů i čtenářů roste. Proč? Jeden z důvodů nám možná ukázaly právě proběhlé americké prezidentské volby a přístup významných médií ke dvěma hlavním prezidentským kandidátům.
Kým ve skutečnosti novináři z mainstreamových médií jsou? Velmi často jde o vysokoškolsky vzdělané lidi, dobře zajištěné, žijící ve velkých městských aglomeracích a pohybujících v určitém společenském prostředí. Jejich práce je čím dál tím více závislá na sociálních sítích, oficiálních zdrojích a výstupech agentur. A kvalita jejich práce je poměřována čteností a ne závažností zveřejněných informací. Tady myslím vystává podstatná otázka. Mimochodem stejná jako u politiků. Mohou potom pochopit rozpoložení většinové populace a postihnout problémy a nálady běžných lidí? Zda je pravdou, že volební výsledek amerických prezidentských voleb ovlivnilo vzedmutí „rozlobených bílých žen a mužů“ je námětem pro analytiky. A ti se nejrůznějšími úvahami budou po těchto volbách zabývat ještě dlouho. Odpovědi na položenou otázku se však zdá být prosté „NE“.
A nejde tedy zřejmě o záměr hlavních médií informovat tím či oním způsobem, jak někteří kritici namítají. Ani o konspirační teorie předpokládající zapojení médií do ovládání mas. Narážíme pouze na prostou nemožnost důkladně pochopit i druhou stranu. Stranu, na níž stojí lidé žijící mimo metropole, potýkající se s jinými životními problémy a vyznávající díky tomu i jiné životní hodnoty. A zdaleka to neplatí jen pro USA, ale také Evropu i Českou republiku.